Chcete zde mít svůj banner? Kontaktujte nás!

Podporujeme:

Using:
html | css | php
radegast | pilsner urquell

Treason - část první

Už je to pěkných pár týdnů, co se ve Smallvillské střední nemluví o ničem jiném, než o návštěvě největšího muzea žurnalistiky na exkurzi v Jenningsu v Louisianě. Ne, že by se všichni těšili na prohrabování se v historii novinářského umění od prvního tiskopisu po laserovou tiskárnu (z čehož má velikou radost Chloe)...hlavní bylo, že tahle exkurze je dvoutýdenní!
„Dva týdny! Bez našich a bez školy! Co tomu říkáš Clarku?! To bude nářez.“ radoval se neustále Pete.
„No, já nevím, Pete...mám teď doma nějaké starosti…“ odpověděl Clark.
„Ale no taák, bude sranda...slyšel jsem, že s náma pojede i pár lidí z vedlejší třídy..i ty nový dvě studentky..a Lana taky jede, tak co řešíš?!“
Než stačil Clark vůbec otevřít ústa k odpovědi, přerušila jejich rozhovor štěstím zářící Chloe:
,,Tak co, Clarku, jedeš teda?“
„Rád bych..,a-ale ještě nevím, jak to bude u nás doma a-“ to už mu Chloe skočila do řeči:
„Tak víš co , Clarku? Až se rozhodneš, dej mi vědět. Budu celý den v redakci..jako vždycky.“ odpověděla suverénně a zamířila do třídy.
„Co je jí?!“ zeptal se Clark.
„Vždyť víš, že se tam šíleně těší..však ji znáš, když je ve svém živlu..“ odpověděl Pete a raději se i když neochotně odebrali na hodinu biologie.

***

„Mami? Jak ti je? Co říkal doktor?“ zeptal se po příchodu ze školy ještě celý udýchaný Clark. Martha seděla u stolu a svírala v rukou hrnek něčeho, co vypadalo jako černý čaj, ale očividně to byla nějaká břečka, kterou jí doporučil doktor, zatímco Jonathan se pokoušel svést něco s kuchyní a obědem.
„Doktor říkal, že je to jen nevolnost způsobená přepracovaností..Není to nic vážného, ale máma se má šetřit a nějakou dobu pořádně odpočívat….“ řekl Jonathan.
„Ale no tak, Jonathane, tak hrozné to se mnou zase není, pracovat můžu a-“ snažila se opáčit Martha, ale to už ji Jonathan nenechal.:
„Ale bude, pokud neposlechneš doktora a nevypiješ to..A Clarku, nechceš skočit do restaurace pro jídlo?!“ zeptal se Jonathan, když se podíval na svůj připálený výtvor, který měl být původně k jídlu...
„Tati, já se chtěl zep-“ pokusil se Clark...
„Jestli myslíš ten výlet, tak tu včera byla Lana s Petem a přimlouvali se za tebe...važ si toho, že máš takové přátele, synu“ přerušila ho Martha, aby se stačila ujmout slova dřív, než její protějšek, a tak Jonathanovi vrátila jeho poučný výstup.
„Není jediný důvod, proč by jsi nemohl jet a užít si trochu zábavy..my to tu s mámou nějak zvládnem. A skoč už pro to jídlo, nebo nám zavřou...“ řekl Jonathan,
Clark se usmál, podíval se na hodiny a tryskem vyrazil ze dveří..

***
To už nadešel den odjezdu a Clark se chystal na autobusové nádraží, když vtom se farmou rozezněl hlasitý zvuk Lexova Porsche...
„Ahoj, Clarku. To se se mnou ani nerozloučíš?“ zeptal se Lex, když s lehkým cvaknutím zabouchl dveře elegantního vozu...
„Omlouvám se Lexi,..ale měl jsem toho poslední dobou moc..chtěl jsem se za tebou zastavit, ale-“
„To je v pořádku...chápu.“ usmál se Lex, sundal si černé sluneční brýle a z vnitřní kapsy svého pláště vytáhl podlouhlou obálku a podával ji Clarkovi.
„Co je to?“ zeptal se Clark, aniž by zatím k obálce natáhl ruku..
„Přece sis nemyslel, že tě nechám jet takovou dálku v nějakém autobuse...,vše je zařízeno,ostatní to už vědí.., letadlo na vás čeká na letišti...zavezu tě tam...“ řekl Lex a kývl na Clarka, který se jen nestačil divit, směrem k autu.

***

Když už se po pár hodinách letu pomalu blížili k cíli, profesorka, která měla Smallvillské středoškoláky po celý pobyt na starost vstala ze sedadla a přísným pohledem doplněným autoritativním „Ticho, prosím!“ si vyžádala klid, aby mohla všem sdělit menší změnu plánu...
„Vidím, že jste velice nadšení..a proto doufám, že tahle menší změna plánu vám to nějak moc nepokazí. Jelikož tahle exkurze bude trvat dva týdny, byla by škoda toho nevyužít a trochu si to tu historicky nezpestřit, když máme tu možnost...“
„O čem to sakra zase mluví?!“ neodpustil si poznámku jistý drzý žák z vedlejší třídy.
„Mluvím o tom, pane Adamsi, že máme možnost ubytovat se v opravdovém historickém skvostu, což jistě velice oživí "vaše" barokní znalosti...Mimochodem hlavně tohle je důvod, proč tu vlastně strávíme dva týdny...“ ostře opáčila profesorka.
Než stačil kdokoli něco namítnout začalo letadlo klesat a lehce přistálo na letišti v Jenningsu.

***
„To je teda skvělý překvapení..slibuje nám normální hotel a najednou na nás vybalí historku o "historickým skvostu"! Pěkně děkuju...“ lamentoval Pete, když si vyzvedávali zavazadla.
„No, třeba to nebude zas tak hrozné..“ snažila se trochu uklidnit atmosféru Lana.
„Promiň Lano, ale asi ti budu muset vzít všechny optimistické naděje..protože pro Seegerovou je skvost i náhrobní kámen...takže kdoví co za hrůzu nás čeká..“ shrnula to realisticky Chloe, když jí podávali poslední kufr. Clark jen mlčky naslouchal jejich rozhovoru a přemýšlel, kdo z nich asi bude nejblíže pravdě. Potom se vydali k autobusu, který tu už čekal aby je odvezl do jejich nynějšího domova.

***

Když vystoupili z autobusu, museli ještě vyjít pěkný kus cesty do kopce, za kterým se prý už mělo nacházet "cosi", kde by mohli po náročném dni hlavu složit...Když se Lana, Clark, Pete a Chloe, kterou po téhle "úžasné" změně plánu stačil přejít všechen elán, blížili k cíli, zaslechli hlasité reakce svých spolužáků na ono honosné sídlo, které se nesly ozvěnou mezi skalními svahy, které lemovaly jejich cestu...nešlo však určit jestli pozitivní či negativní... Lana s Chloe spolu probíraly něco ohledně rozdělení studentů do pokojů, a tak toho Pete využil a potichu Clarkovi nahodil:
„Hele, nemůžeš se podívat skrz ten kopec, jak to tam nahoře teda vypadá?!“ zeptal se nervózně Pete.
„Už se stalo Pete,..pravda je, že jestli nečekáš nějaký velký luxus, nebude to zas tak hrozné...“ odpověděl Clark s ledovým klidem.
A to už vyšli kopec a konečně stanuli před tou Chloeinou "hrůzou". Vypadalo to, jako když zdědíte jeden ze “skromnějších“ příbytků královny Alžběty.Takový menší palác, ale pořád dost velký na to, co čekali. Měl spoustu oken různých druhů a mnoho zdobených prvků.Bylo vidět, že slovo rekonstrukce nepadlo v těchto zdech už pěknou řádku let, protože loupající se omítka působila dojmem, že se tato stavba každou chvíli zhroutí jako domeček z karet.
„No, tak to teda nevím, co si mám o tom myslet..?!“ povídal si pro sebe Pete, když vcházeli do rozlehlé vstupní haly s vysokým stropem a krbem, jako vrata.Ostatní jen němě zírali na ty kolosy kolem sebe... Náhle se prostorem rozezněl zvučný hlas mladého muže, očividně hostitele.:
„Vítám vás v mém domě...jmenuji se David Howell a jste mými váženými hosty.“ Spousta studentů se tomu podivila, protože to byl velice mladý muž, jen o málo starší, než oni sami. Byl vysoký, měl světlé vlasy a temně hnědé oči, kterými si jednoho po druhém pozorně prohlížel.
A protože tím pádem nebyl jejich středoškoláckému myšlení daleko, rychle dodal:
„Asi si říkáte, kde jsem v mém věku přišel k něčemu takovému..a asi si říkáte, co má vaše exkurze společného se mnou a mým domem..na to všem velmi rád odpovím, ale nejvhodnější to bude dnes u večeře...Slečna Cudrowová vás odvede do svých pokojů.“ Poté pokynul mladé ženě, která zatím do té doby stála v rohu místnosti, a ta se ujala studentů.

***

Ještě dlouho po večeři nemohl nikdo usnout. Lana s Chloe bydlely v pokoji s novou studentkou, která se jim představila jako Lunacy, a dlouho do noci si rozrušeně povídaly o mladém pánu domu a jeho extravagantním sídle.
„Já nevím, ale připadá mi, jak bych ho už odněkud znala..“ prohlásí Chloe a začne se důkladněji rozhlížet po chladné komnatě. „I přes tu jeho historku, že tohle všechno zdědil, a že se jen tak nabídl své "tetince", že jí tady na čtrnáct dní ubytuje i s její třídou mi tu něco nesedí..Proč by se někdo jako on schovával před životem v téhle od světa odříznuté díře?!“ uvažovala nahlas zamyšlená Chloe, když si po více než hodinovém pokukování po Davidovi u jídelního stolu vzpomněla na to, že už dlouho nepoužila svůj pátravý smysl přijít všemu na kloub.
„Také mi to vrtá hlavou..takový hezký a atraktivní..sám..a tady. Nedává to smysl.“ zauvažuje Lana.
„Třeba má k tomu své důvody..“ ozve se Lunacy, Chloe s Lanou se na ni nechápavým pohledem podívají, protože to znělo, jako by snad něco věděla. Z toho je však náhle vytrhnou dunivé tóny, které se linou z hlavní haly z obrovských starodávných hodin, které právě odbíjejí půlnoc, a tak jdou raději spát, aby zítra z návštěvy muzea vůbec něco měly.

***

„Ano, slečno Sullivannová, přesně tak, tohle je nejstarší výtisk z roku...“ přitakával Chloe s Lanou mladý průvodce v muzeu, když stáli u skleněné vitríny a rozhlíželi se, kam se jim ztratil Clark s Petem. Ti se zatím s ne moc hlubokým zájmem procházeli po druhém poschodí, kde byly vystaveny místní noviny v mnoha podobách mnoha ročníků.
„Koukni, Pete!“ Zavolal Clark na znuděného spolužáka a ukázal na celkem dost ošuntělý plátek.
,,Tady píšou o nějaké tragické události v Arnesenově lese.."
,,Tam přece leží Howellův dům..takže momentálně náš dům..o co teda šlo?" zeptal se Pete s projevem většího zájmu a Clark začal nahlas číst:
„Čtvrtek,28.8.1993: Včera byla v Arnesenově lese nalezena dvě mrtvá těla sester Lisy a Laury Wardenových, majitelek tohoto pozemku. Příčina smrti není dosud známá, ale přesto jsou doktoři zatím toho názoru, že šlo nejspíše o zástavu srdce. Obě ženy byly velmi mladého věku a naprosto zdravé, takže přirozená smrt je téměř vyloučená. Podle patologa jsou těla naprosto bez úhony a nebyly nalezeny stopy žádného jedu, takže pravděpodobnost cizího zásahu, tudíž vraždy je tedy také velmi mizivá. Podle svědectví jistého tuláka se ten večer-“
„Být tebou, Kente, tak bych si ty horory nechal až na večer, když je na tyhle blbosti správná atmosféra, nebo vám ujede autobus a vy si to budete muset ujít pěkně po svejch“ přeruší ho posměšně student z vedlejší třídy a odejde.
„Já bych s tím problém neměl.“ prohodí ledabyle Clark.
„To budeš asi jediný, nemyslíš?“ odpoví Pete a oba spěšně zamíří k východu.

***

„No to by mě zajímalo, čím dalším je ještě opředen tenhle dům..Ani pověsti Howellových to moc nepřidá.“ Zamyslí se nad tou zprávou Lana, když se pozdě večer s Chloe sejdou s Clarkem a Petem ve svém pokoji.
„Já, hm..nechtěli jsme vám sice říkat..že se tu přihodilo něco takového,“ řekne pomalu Clark se starostlivým pohledem na Lanu.
„Ale..chci, abyste na sebe dávaly pozor..pozor na Howella.“
„Ale to je absurdní, co by s tím měl on společného?! To mi není jasný ještě víc než jak je možný, že ten případ ještě nevyřešili a vůbec, že neznají příčinu smrti?! To jsou tu veřejné orgány už tak neschopné, jako u nás?“ Chopí se tématu Chloe.
„U nás jsou schopní jen tajní supermuži zákona..“ Nedá to Peteovi, podívá se na Clarka a řekne “omylem“ nahlas svůj názor.
„Co tím myslíš?“ otáže se Lunacy, která se právě vrátila z nočního rande s nedochvilným šprtem, Brianem.
„A-ale nic. Jen..“
„Joj, to už je půl druhé?!!Musíme jít, Pete.“ Rázně ukončí Peteovy pokusy o rozumnou vysvětlující odpověď Clark, šťouchne do Petea, kterému se v rukou ve sklenici z bývalé hraběnčiny sbírky ještě houpe hladina nedopitého červeného vína, kývne na děvčata na pozdrav a chvatně s Petem zamíří ke dveřím.

Chvíli rychlým krokem míjejí jednu chodbu za druhou a když za sebou konečně zabouchnou dveře své ložnice, kde je naštěstí čistý vzduch (Brian se ještě nevrátil), odváží se teprve Clark promluvit.
„Co tě to popadlo?! Nechybělo moc a prozradil bys mě!“
„Já jsem nechtěl! Nějak mi to po těch pár skleničkách ujelo..Promiň, Clarku.“ odpoví ustaraně Pete.
„Dobrý, Pete. Nic se nestalo, ale snaž se dávat si pozor na jazyk..,někdo by to nemusel pochopit jako srandu,..i po pár skleničkách..“
Vtom uslyší šmátravé kroky, pravděpodobně alkoholem zbloudilého člověka a tlumené nárazy do stěny, při snaze najít nějaké dveře, při troše štěstí ty správné, které se nesly z chodby stále blíže k jejich pokoji.
„No, vypadá to, že se to Brianovi zase nějak nepovedlo a zase dostal košem..chudák, očividně ho to jako vždycky pěkně vzalo..jo, milostnej život je vždycky mrcha“ prohodí chápavě Pete, Clark jen s rádoby soucitným úšklebkem zavrtí hlavou a raději jdou konečně spát.

***

Další den se naštěstí nikam nejelo a studenti měli vcelku volný den, protože po nočním bdění nikdo nebyl moc "ready", snad až na Clarka. Všichni ještě ospale opouštěli jídelní stůl (místní snídaně se konaly už v 6.00h) a pomalu se odebírali do svých pokojů.
,,Sakra, kam jsem ho jenom dala.." hledala později Chloe u sebe fotoaparát, aby využila volného dne a mohla si jít konečně pořádně prohlédnout celý dům a udělat pár fotek pro svůj budoucí sloupek v Pochodni, aneb jak se vedlo Smallvilláckým studentům jinde, než ve Smallville-městečku meteoritů a nadpřirozených záhad.
,Ale jak se zdá, asi to tady nebude o moc lepší' pomyslela si Chloe při vzpomínce na les, který ji hrozně lákal..a Stěně záhad neuškodí fotky nového kraje,...jiného taje...
,,Fajn, už ho mám. Jdeme?"
,,Jo, jasně" odpověděla Lana a zamířily ke dveřím.

Na chodbě nebylo živé duše a vládlo zde naprosté ticho..sem tam sice z pokojů bylo tlumeně slyšet nějaké hlasy odpočívajících studentů, kteří se rozhodli plně využít celodenní siestu. To se Chloe hodilo do karet, alespoň jí nebude nikdo překážet. Jinak tu byl naprostý klid.
,,Fajn, prohlídka začíná." Chloe si nachystala fotoaparát a vydaly se vstříc mdle osvětlené chodbě.

***

U Clarka a Petea v pokoji se nic moc zajímavého nedělo. Brian, který ještě nevstal a v noci přece jen nějak nalezl dveře, se jen v horečných bolestech hlavy převaloval z jednoho boku na druhý a na zemi u jeho postele se válela prázdná flaška původně vodky, která Brianovi dělala včera společnost utěšující chůvy. Clark s Petem seděli v křeslech na opačné straně rozlehlého pokoje. Pete si něco zapisoval a Clark nepřítomným pohledem sledoval sluneční světlo, které chvílemi prosvítalo k nim do pokoje skrz šedivé mraky snášející se na matné podzimní obloze.
,,Na co myslíš?" zeptal se po chvíli Pete.
,,Na to, jak se asi daří našim a hlavně mámě..a vůbec, co se děje, zatímco jsme pryč." odpověděl Clark.
,,I kdyby jsi na to opravdu myslel, čemuž nevěřím, tak tě můžu ujistit, že se mají fajn. Ale na mě to hrát nemusíš, já moc dobře vím na co teď skutečně myslíš...to bych tě nesměl znát.
,,No jo, máš pravdu. Vzdávám to. Prokoukl jsi mě." uznal Clark a pořád musel myslet na dnešní snídani, při které se Lana s Chloe zase vesele bavily s Davidem, který se na ně nepřestával usmívat a s podle Clarka předstíranou skromností jim vyprávěl o sobě a o svém úspěšném životě.
,,Já tě sice chápu, ale nemůžeš takhle žá-"
,,Já to vím Pete, ale co mám dělat? Navíc nejde jenom o mě a moje city..já prostě Howellovi nevěřím..je to prostě divný." Odsekne Clark, vstane a odejde z pokoje.
,,Jako vždycky.." pokrčí jen rameny Pete a usoudí, že Clarka raději následovat nebude.

***

Chloe s Lanou už zatím prošli skoro celé přízemí, když se rozhodli, že se podívají do prvního patra, které bude snad zajímavější. Celou dobu zatím nikoho nepotkaly a doufaly, že nikoho nepotkají ani teď, protože při brouzdání po přízemí se Lana rozpomněla na slova profesorky, která u snídaně v rozhovoru s Davidem zachytila jen na půl ucha (Chloe ani to ne..), že mají studenti zůstat dnes v pokoji a ne se moc courat po domě.
Když vyšly schody, které vedly do prvního patra a udělaly dalších pár snímků, došel Chloe ve foťáku film. ,,Do háje, no nic. Budu muset skočit dolů pro film. Budu tu hned." prohlásí Chloe a v mžiku zmizí Laně za dveřmi, jež vedou ke schodům.
,,Fajn. Zatím se tu trochu porozhlédnu sama." A jde se podívat dál do chodby, která je skoro stejná, jako všechny ostatní dole v přízemí až na to, že se po jejích stranách nenachází tolik dveří, ale místo nich jsou tu obrazy, na kterých jsou podobizny různých lidí. Po chvíli se u jednoho z nich zastaví a začne si ho prohlížet pozorněji. Jsou na něm dvě ženy a jeden muž.Z jejich tváří lze vyčíst sebevědomí a dominantní postoj , ale u něj pravý opak, vypadá spíš jako jejich otrok. Lana se zahledí do jeho očí blíže..,ty oči jsou mi nějak povědomé' pomyslí si ,..není to-"
,,Lano! Co ty tady?" Lana se prudce otočí a s úlevou vydechne.
,,Clarku, ty jsi mě vyděsil! Já-á, já tu čekám na Chloe, ona šla dolů pro-"
,,Pro foťák, ne?" Doplní ji Clark.
,,Jo, tak nějak..a co ty tu děláš?" Zeptá se tentokrát Lana.
,,Šel jsem se projít..Jsi nějaká vyděšená..stalo se něco?"
,,Ne..dobrý...ale jsem ráda, že jsi tu." odpoví Lana a Clark ji láskyplně obejme.
,,Já taky.."

NAPSAL: Bety
E-MAIL: beatrice_s [at] centrum [dot] cz
ICQ: 283895876

Zpět na úvodní stránku sekce.